This photo is © Jiri Vondracek

Srí Lanka – pralesem a národními parky

Srí Lanka - pralesem a národními parky

     Listopadová cesta na ostrov Cejlon byla splněním jednoho z mých největších fotografických cílů. Viděl jsem a zažil mnohem více než jsem očekával a po 14-ti dnech v pralese a národních parcích můžu s klidem říci, že nabídka ptačích i jiných druhů je zde opravdu unikátní. Po dlouhé době jsem celé plánování nechal na někom jiném, než na sobě. Ne proto, že by to bylo pohodlnější, ale spíš pro pracovní vytížení, které mě pronásledovalo celý loňský rok. No a komu svěřit takovou cestu? To už jsem měl dlouho rozhodnuto. Juraj Macko je člověk, který na Srí Lanku jezdí dlouhá léta a má vše promyšleno do sebemenšího detailu. A když mi mailem přišel itinerář cesty, věděl jsem, že to byla správná volba. Program nabitý od prvního dne až do posledního a sestaven tak, aby jsme toho viděli a nafotili co nejvíce. Na Vídeňském letišti s potkáváme s celou skupinou a odlétáme směr Dubaj a poté Colombo, kde přistáváme ve čtvrtek ráno. Na letišti nás čeká Jurajův dlouholetý kamarád Duminda, který nám bude po celých 14 dnů k dispozici jako řidič a překladatel. První zastávka je v oblasti Induruwa, kde máme na jednu noc malý penziónek. Je potřeba si trochu odpočinout. Jenže já a Jožin (ano, ten Jožin co už se mnou byl na několika cestách) vyrážíme na pláž omrknout okolí. Kromě krásného pobřeží ale nic moc nenajdeme. Cestou zpět do hotelu nás potěší aspoň koliha velká, která v mokrém písku hledá potravu. Mnohem zajímavější je pak odpolední zastávka v záchranné stanici želv, kde je možnost si vyfotit nějakého toho drobečka.

     Po večeři a společném pivku v plážovém baru, jdeme brzy na kutě. Druhý den nás čeká plavba po řece Madu, kde se dají vidět volavky, kormoráni, vlhy a další. Fotografování z člunu je fajn zážitek, protože všechna zvířata vidíte z jiné perspektivy a nechají vás mnohdy i přiblížit téměř na dosah. Jenže samotné fotografování je dosti obtížné, loďka se neustále houpe a sebemenší pohyb poznáte i na ostrosti svých fotek. I tak to je zážitek. Po návratu na hotel si dáme snídani a odjíždíme směr prales Sinharaja. Po cestě ještě nakoupíme zásoby jídla a pitné vody. Národní park Sinharaja (v překladu lví král)  se rozkládá na jihozápadě Srí Lanky na ploše 88,6 km2 a táhne se v délce necelých 30 kilometrů od východu na západ. Jde o kopcovitou až hornatou oblast v jižní části Centrální vysočiny, okolní hřebeny se pohybují v nadmořské výšce mezi 200 až 1100 metry. Pro mne byl pobyt v Sinharaja pralese asi největší zážitek, který se slovy jen těžko popisuje. Skromné (ale čisté) ubytování v eco-lodge, nabízelo každý den velké množství fotografických příležitostí a usínat za zvuku noční džungle je opravdu něco nádherného. Ráno mě zase vždy vítal krásný výhled z terasy.

       Každý den máme v plánu trasu do pralesa. Povinností je zaplatit vstup a také mít pronajatého průvodce. Pro tento účel máme výborného stopaře. S údivem sleduji jak se vždy zakouká někde do houští a ukáže prstem na malou ještěrku. Nejkrásnějším úlovkem je potom páreček lelkounů, kteří přes den odpočívají v kapradinách. Když si dáte pozor a budete tiše, dovolí vám fotit jen z několika centimetrů. Túry v pralese si užíváme, občas se zabavíme likvidací pijavic, které si z nás při troše nepozornosti udělají potravu. Ale není potřeba se nějak strachovat, kromě trochy krve nic jiného nehrozí. Máme štěstí i na počasí, ani jednou nás v pralese nezaskočí déšť, jestli se takto dá nazvat tropický liják. Další velkou výhodou je základna, kde nás vždy po návratu čeká teplý čaj a nějaké to občerstvení ve formě ovoce. Zbytek dne trávíme na terase, kde je pro pozorovatele a fotografy zřízeno menší krmítko. Stačí dát trochu papáji a po chvilce se začínají slétat bulbuli, vousáci a dokonce páreček zoborožců srílanských. Sledovat je na pár metrů je skvělá příležitost i k nějakým fotografiím. A takto to probíhá celé čtyři dny. V pralese fotografování všemožných ještěrů a hadů a na terase zase něco z ptačí říše. Když už máme v plánu odjet musím uznat, že tohle místo mi bude určitě chybět. Není tu Wi-fi, není tu mobilní signál, občas vypadne elektřina a než jdete spát, koukáte pod postel, zda tam nemáte nějakého nezvaného návštěvníka.... ale pro mne to bylo něco jako 5-ti hvězdičkový hotel.

     Nastal čas loučení s divočinou. Další cesta nás zavede na jih ostrova do města Tissamaharama. Zde máme k dispozici krásný hotel s bazénem a čistými pokoji. No jo, tohle už je turistická oblast. Následující čtyři rána nás čeká budíček okolo 4:00. Hlavní cíl je národní park Yala, Bundala a Uda Walawe. V každém parku lze vidět něco jiného. Mě učarovala Yala. Je sice ze všech parků nejvíce navštěvovaná a ranní nahánění levharta spíše připomíná rallye, ale i tak jsem nebyl zklamaný z toho co jsme zde viděli a zažili. Jelikož se v těchto parcích můžete pohybovat jen v Jeepu a nesmíte vystoupit, je klíčové mít správného řidiče. V tomto jsme si nemohli stěžovat. Juraj měl domluvené již předem řidiče, kteří vědí co a jak a jsou ochotni čekat na jednom místě desítky minut do doby, než jsme udělali vysněné fotografie. Vždy to fungovalo tak, že pokud sám řidič něco zahlédl tak nás upozornil. Jindy jsme zase něco viděli my, tak jsme bouchli do střechy jako signál "zastav". No a pak jsme si jen řekli jak otočit auto, zda popojet dopředu nebo dozadu, dokud všichni neměli dokonalé fotky. Jednou denně se všechna auta musela sjet na dvě odpočívadla od 12:00 do 14:00. Tato krátká pauza slouží hlavně zvířatům v parku, aby si odpočinula a měla klid. Ale i my ji využíváme pro odpolední siestu na oběd a krátký odpočinek. Ve 14:00 se opět rozjíždíme a hledáme druhy, které nám unikaly. Dlouhý čas věnujeme hledání vlh hnědohlavých, kterých je zde jen velmi málo. Nakonec i tento druh skončí na paměťových kartách našich fotoaparátů. Celý den v jeepu se podepisuje na bolesti zad, nohou a vlastně všeho. A pro příště by bylo také dobré vzít si větší sáčky na zabalení fotobatohu proti všudypřítomnému prachu.

     Dva dny v NP Yala není moc, ale pokud chceme vidět i něco dalšího, musíme vyrazit jinam. Takovým místem je právě národní park Bundala. Oproti Yale má Bundala zcela jiný ráz krajiny. Pohybujeme se opět v jeepech, ale většinou jezdíme na otevřeném prostranství s velkým množstvím vody. Počet ptáků na některých místech je obrovské, ale fotografických příležitostí je méně. Tím, že je krajina otevřená, jsou vzdálenosti větší. Největší radost mám asi z dytíka křivozobého, který se nám objevil zrovna v momentě kdy auto projíždělo hlubším dolíkem. To nám umožnilo fotit ho téměř z úrovně očí.

     Slunce se rychle vyhoupne vysoko a proto je lepší se někde schovat. Po úmorném přejezdu kolem mělkých nádrží na slanou vodu, se schováváme na odpočívadle ve stínu borovic. Teplota se pohybuje i ve stínu nad 30°C a tak se moc odpočívat nedá. Počkáme až bude trochu příjemněji a vyjíždíme zpět do vnitra parku. Po cestě zpět se nám podaří zahlednout rybaříka jižního. Pro mne je ledňáček srdcovou záležitostí a v Singapuru jsem jsi jich užil dostatečně a i zde jsem doufal, že nějaký ten druh vyfotím. Nakonec jsem měl příležitost fotit tři  - ledňáček říční, lednáček hnědohlavý a rybařík jižní. A jelikož to pro mne byl nový druh tak jsem byl spokojen i s fotkou na kameni, která je z nadhledu. Níže už jsem se v jeepu nedokázal dostat.

     Závěrečnou tečkou při odjezdu z NP Bundala byl mandelík indický, který nám zapózoval relativně blízko. Světlo už nebylo nijak ideální, ale i tak jsme si něco vyfotili. Po příjezdu na ubytování se loučíme s klukama, kteří nám tři dny dělali výborné řidiče a taky stopaře. Jako poděkování dáváme menší obnos rupií a jdeme brzy na kutě. Další den nás čeká poslední národní park Uda Walawe. Zde je cílem velká populace slona indického. Máme jiné řidiče, takže ráno při vjezdu si vyjasňujeme co a jak. A hned pár metrů za vstupní branou nás přivítá šakal obecný. Pro mne první setkání s touto šelmou.

     Pak nastává trochu útlum a zvířatům jako by se nechtělo před objektiv. Jsou i momenty, kdy několik hodin projíždíme parkem aniž by jsme něco vyfotili. Tedy pokud nepočítám dokumentační fotky dravých ptáků z padesáti metrů a proti obloze. Opět se potýkáme s ostrým sluncem, nicméně naše karty už jsou natolik plné, že se věnujeme jen pozorování okolní přírody. Pak ale přijíždíme k místu s větším jezírkem, kde se právě rodinka slonů rozhodla ke koupeli. Jeden po druhém vchází do vody a my dlouhé minuty sledujeme celé divadlo. Neskuteční tvorové, kteří budí respekt i přesto, že sedíte v robustním jeepu.

     14-dnů uteklo jako voda, ale vzpomínek mám na několik let. Je tři měsíce po návratu a já stále procházím, třídím a zpracovávám fotografie, kterých jsem dovezl něco málo přes tři tisíce. Vyfotil jsem velké množství nových druhů ptáků a rozšířil sbírku savců, plazů i hmyzu. Týden strávený v pralase Sinharaja byl nezapomenutelný zážitek a na tohle místo se určitě jednou vrátím. Závěrem bych chtěl poděkovat Jurajovi za perfektní organizaci a hladký průběh celé cesty. Všem ostatním za super kolektiv a nikdy neupadající náladu (teda až na jeden moment, kdy jsme se málem upekli v dodávce).

Leave a comment