This photo is © Jiri Vondracek

Zanzibar

Zanzibar

     Zanzibar - jedno z míst, které jsem chtěl již delší dobu navštívit. Takže rozhodování, kde strávit 14-dnů a zkrátit si nástup zimy u nás, bylo celkem rychlé. Na tento ostrov u Tanzanie se vydáváme z Prahy přes Dubaj a pak již přímo na Zanzibar. Jelikož vláda Tanzanie zavedla v den příletu nový systém pro získávání víz, čekací doba se v některých případech protahuje až na pět hodin. Já obdržím dvě razítka do pasu přesně po třech hodinách čekání v neklimatizované hale při 35°C, kde se mačkám se stovkami dalších lidí. Ale to je Afrika, člověk si musí zvyknout, že tady má vše svůj čas. Jakmile vstoupíme do země, necháme se odvézt do hotelu, kde budeme mít další dva týdny základnu pro relax, ale i pro výlety do okolní přírody. První den jen vychutnávám slunce, teplo a krásy oceánu.

     Samozřejmě to dlouho nevydržím a hned se v areálu hotelu snažím najít něco z "avifauny". Jako první si všímám hnízd snovačů, kteří jsou opravdu všude. Samci trpělivě staví hnízda a lákají samičky. Mám zde možnost sledovat je z bezprostřední blízkosti a tak i příležitostí pro fotku je opravdu hodně. Jsou to krásní ptáci a sledovat jejich krásné stavby a to jak proplétají stébla je pro všechny přítomné zážitek. Neodolám a hned první podvečer cvakám první fotky.

     Poprvé mám také větší možnost vyzkoušet svůj nový objektiv Nikon 500mm f/5.6E PF ED VR AF-S. Ten vyniká kompaktními rozměry a nízkou váhou. Oproti stařičkému Nikonu 400mm f/2.8, který vážil pět kilo a ještě neměl stabilizaci, je to opravdu znát. Samozřejmě je to na úkor světelnosti, jenže světla je v Africe dost. Rovníkové slunce omezuje fotografování pouze na hodinu ráno a hodinu v podvečer. Mimo tuto dobu je většina fotek nepoužitelná a teploty jsou tak vysoké, že jediná činnost je válení se na pláži s lahví vychlazeného piva. Co mne láká je doba odlivu, který je největší na východním pobřeží. V tuto dobu se totiž na pláž slétne velké množství ptáků a v mělké vodě hledají potravu. Mám štěstí, protože první dny odliv nastává brzy ráno a tak můžu fotit v příjemném světle. Na pobřeží jako první potkávám velké množství různých bahňáků, kteří jsou zde na zimní zastávce. Poznávám vodouše šedé, kulíky mořské, jespáky křivozobé a taky jednoho z druhu dlouhokřídlých, kterého ale v Evropě nevyfotím

     Překvapení je pro mne docela velká úniková vzdálenost. K ptákům se dokážu přiblížit tak na 20 metrů. A tak zkusím jen tak sednout do mělké vody a čekat. A po chvíli se přibližujou první bahňáci a netrvá dlouho a přilétají dvě volavky a dokonce dochází k šarvátce. Ta je ale v protisvětle a tak se soustředím na volavku, která v mé blízkosti hledá něco k snědku. Egretta dimorpha, velmi fotogenický druh volavky, který byl dříve označován jako poddruh volavky stříbřité. V aktuálních záznamech jsem ale našel už jen informaci, že se jedná o samostatný druh.

     Jelikož se každý den posouvá čas přílivu a odlivu, už nemám tolik příležitostí fotografovat ptáky na pobřeží. Vyrážím tedy do okolí hotelu, kde je dost příležitostí k fotografování. Nad hlavou mi létají vlhy modrolící a vedle na stromě sedí párek mandelíků skořicových. Jenže fotografování není nijak jednoduché a i když pořizuju nějaké snímky, jedná se spíš o dokumentační fotku druhu. Nic co by se dalo prezentovat. I tak si ale užívám to množství ptáků, motýlů a hmyzu. Dokonce zkouším provizorní krmítko, kde lákám na kus sladkého manga. Takto vyrážím téměř každé ráno a fotím dokud mi to slunce dovolí. Další druh, který bych měl rád na své kartě jsou strdimilové. Poprvé jsem je fotil v Singapuru. Není to žádná legrace a tady to platí dvojnásob. Strdimilové mají oblíbené některé květy a jsou velmi pohybliví a prakticky nepostojí. Nejvíc fotogenický je strdimil senegalský.

     Nastává den, kdy se chci porozhlédnout i po ostrově a jako první mám naplánován výlet do Jozani pralesu. Ten tvoří asi 5000 ha původního lesa. Žijí  zde vzácné endemické opice, antilopy a celá řada dalších velmi vzácných živočichů. Ve stále zeleném lese rostou až 45 metrů vysoké stromy, mangrovníky, a křoviny. Pokrývá asi 5000 ha plochy. Původní les zahrnuje mangrovníky i bažinatý les s 26 druhy endemických stromů a keřů. Jak už to ale bývá, na každé cestě nastává nějaké zklamání a pro mne je to právě toto místo. Samotný lest za to samozřejmě nemůže, ale správa národního parku nedovolí, aby jste šli do lesa sami. Musíte si najmout "průvodce" pokud se takto dá nazvat dáma v růžovém šátku, která hned na začátku zamítla delší výlet než na hodinu a prakticky celý její výklad byl o rostlinstvu. Její tvrzení, že přece v lese nemůžeme být celý den jsem chtěl vyvrátit tím, že v Sinharaja pralese jsem byl několik dní a absolvoval celodenní túry... no ale tady to smysl nemělo. Po pár minutách se dostáváme do místa, kde se pohybuje tlupa gueréz zanzibarských. Endemická opice, které samozřejmě chci nafotit. Jenomže místo a průvodkyně, která se téměř nezastaví vede k tomu, že na kartě mám jen pár dokumentačních fotek. Projdeme lesní stezku za necelou hodinku a jedeme na kousek mangrovů, které ke vstupnému také patří. Mangrovy znám a tak opět pro mě nic zajímavého. Ani jedna fotka a já už se smiřuji s myšlenkou, že tenhle výlet se prostě nepovedl. Sedáme k našemu řidiči a jedeme zpět. V tom ale zahlédneme okolo cesty tlupu opic, které sbírají potravu. Kromě gueréz jsou tu i kočkodani bělohrdlí. Zastavujeme řidiče a dobrou hodinku se věnuji fotografování.

     Takže doporučení pro další případné fotografy. Určitě si při vstupu domluvte opravdového průvodce, spíše stopaře. Protože to co nabízí kalsické průvodcovství je spíše pro žáky základních škol. Jozani prales určitě stojí za celodenní výlet, protože kromě endemických opic se tam dá vidět mnoho i z ptačí říše.

 

     Zanzibar je místo, které určitě stojí za návštěvu. Čeká vás krásná příroda, výborné jídlo a teplé podnebí. Fotografy ptáků může odradit velká plachost a tím i velká úniková vzdálenost. Přirovnal bych to asi k naší domovině. Na druhou stranu například opice se v Jozani vůbec nebály a daly se fotit i z jednoho metru.

Leave a comment