Kostarika 2026

     Už v roce 2022, kdy jsem Kostariku navštívil poprvé, jsem věděl, že se tam jednou vypravím znovu. Sešlo se to tak nějak náhodou a taky napomohly velmi nízké ceny letenek, které jsem u Air France pořídil za 14.500 Kč i s odbaveným zavazadlem. Na expedici vyrážíme ve třech společně s manželkou a naším čtyřletým synem. Itinerář se tedy bude muset upravit tak, abychom měli nějakou zábavu i pro naše dítko. Již předem jsem měl jasné lokality, které chci vidět. Naši cestu začínáme na letišti ve Frankfurtu. S obavami, že náš let bude přesunut a nebo opožděn kvůli špatnému počasí, nakonec jen s mírným zpožděním startujeme směr Paříž a odtud po krátkém přestupu přímým letem do San José.  Let probíhá hladce a po přistání jen objednáváme Uber a odjíždíme na nedaleký hotel, kde nás čeká jedna noc. Druhý den ráno před hotelem vyzvedávám zarezervovaný vůz, není to SUV, ale celkem prostorný sedan s automatickou převodovkou. Půjčení vozu v hlavní sezónu může být v Kostarice dost drahé. Nás 14 dní stálo 600$ s kompletním pojištěním, což je cena víc než výhodná. První kilometry nás zavedou do národního parku Los Quetzales, kde mám jasný cíl vidět a nafotit ikonického ptáka kvesala chocholatého. Při poslední expedici jsem nějaké fotky udělal, ale od prvotních představ to bylo přeci jen vzdálené. Ve zdejším centru si rezervuji dvě rána. Budíček 4:40 a přejíždím na předem domluvené místo asi 3km od mého ubytování. Odtud pokračujeme s guidem na stejnou farmu, kde jsem byl již v roce 2022. Krátký výšlap na bod, ze kterého budeme fotit. Zdá se to vše dokonalé, ale kvesalové jsou dosti nevyzpytatelní a nemusí se vůbec ukázat. Od našeho průvodce dostávám informaci, že strom divokého avokáda má velmi sladké a dobré plody a proto se na toto místo kvesalové slétávají. Po asi 1,5 hod. čekání se ukazuje první samec a krátce nato i druhý. Nicméně na odsedací větev si nesedne a zaletí rovnou do koruny stromu. Později se nám podaří udělat fotky na jiném místě. Hledám malý průzor, přes který dokážu kvesala zaostřit.  

 

     První ráno končí a já si říkám, že to nebylo špatné, ale vím, že to mohlo být o něco lepší. Potvrzuji proto termín a odjíždím na ubytování. Přes den ještě navštívíme různá krmítka v okolí abych nafotil místní druhy jako je třeba datel sběrač nebo některé druhy zdejších kolibříků.  

    Druhý den ráno stejný čas i místo. Další naděje. Sotva přijdeme na místo, ještě není ani pořádné světlo a sameček kvesala sedí a pózuje na připravené větvi. Začíná to dobře. Náš guide se směje a zmiňuje, že ostatní skupiny začínají o 10-15 min. později což může znamenat, že kvesala ani neuvidí. Kdo si přivstane má prostě větší šanci. Další minuty a hodiny nastává velké představení. Většinu času tam máme minimálně jednoho kvesala a v některých momentech se prohánějí i tři samečci a dvě samičky. Nakonec se mi daří udělat fotku se kterou jsem spokojen. A jsem si jistý, že tohle místo může nabídnout ještě víc.  Třeba letovky, ale to je už jiná disciplína.

  Vracím se zpět na lodge a jdu se pomalu balit. Čeká nás totiž další skvělé místo na pozorování a fotografování ptáků Laguna del Lagarto na severu Kostariky u hranic s Nikaraguou. Cesta dlouhá 185km nám zabere i se zastávkou na oběd něco kolem 4,5 hodiny. Samotný konec do Eco Lodge jde už velmi pomalu kvůli špatné cestě s velkým množstvím děr. První odpoledne se jen věnuji obhlídce okolí a zjišťuji co je tady nového. Nenacházím nějaké rozdíly oproti mé minulé návštěvě, ale pořád je to nejlepší lokalita na fotografování tukanů. Bohužel to sebou nese i jednu nevýhodu. Místo je velmi navštěvované fotografy a proto bývá občas terasa dosti přeplněná. Během našeho pobytu tam máme také velkou skupinu Japonců, kteří svými objektivy od 600-800mm a stativy málem umlátí všechny ostatní. No nic je potřeba se obrnit trpělivostí. Druhý den ráno jsem již za svítání na místě a společné s kolegy s Japonska čekám co se bude dít. Brzy se ukazují běžné druhy a poté i tukani. Ale nic co bych už neměl nafoceno. Po snídani se Japonská skupinka přesouvá se svým průvodcem do krytu na kondory a na platformě zůstává jen pár fotografů, maximálně 3-4. Rychle se mění počasí a přichází prudký liják a to vždy znamená jediné, vysoká aktivita zdejších ptáků. A taky že ano, v následujících třech hodinách fotografuju obrovské množství tukanů, arassari a dalších pěvců na krmítku. V takovém dešti vypadají fotky vždycky atraktivně. Pokouším se i o různé letovky. Na většinu fotek a zvláště těch akčních mi v této lodge postačí full frame fotoaparát a objektiv s ohniskovou vzdáleností 300mm.

     Každá expedice musí mít plán, který se nepovede. Jinak bych se do té samé země ani nevracel. No a ten moment nastává zde. Už při fotografování kvesalů, jsem od Španělského fotografa dostal informaci, že poblíž Laguna del Lagarto je dobře umístěné hnízdo Ary zelené, což je docela těžko fotitelný druh. Samozřejmě neváhám a na odpoledne plánuji návštěvu. Není to úplně blízko a hlavně cesta, která tam vede je hodna pro pořádné SUV. Má Toyota Yaris dostává pěkně zabrat. Dostávám se na krásné místo s jedním vysokým stromem, který má dutinu v úrovni očí. Následuje 4 hodinové čekání. V dešti, větru. Bohužel Ary nepřiletěly a i přesto, že předchozí dny byla aktivita vysoká a i po mé návštěvě ji mnozí, i fotografové z ČR, nafotili, já jsem štěstí neměl. Jako útěcha mi posloužil páreček odpočívajících výrečků proužkovaných. Pro mě nový druh a jedna ze dvou druhů sov, které jsem za svou cestu v Kostarice viděl.

     Další a poslední ráno se ještě věnuji malým pěvcům a jiným ptákům, kteří ze zalétají na krmítko. Je opět čas se posunout a jelikož jsme v zemi, která má jedny z nejkrásnějších pláží, míříme na Karibské pobřeží jižně od města Limón. Další dny slibují krásné slunce a teploty 32°C. To ale neznamená, že by zde nebylo co fotit. Svítání je přesně ten čas, kdy je místní pláž prázdná a je možnost zahlédnout různé druhy bahňáků, volavek a ledňáčků. Objevujeme i první lenochody.

     Karibská strana je zajímavá i přesto, že tu nejsou krmítka pro ptáky jako je to ve vnitrozemí. Je to také první místo, kde se mi během noční tour podaří nalézt pavouky, hady a různé druhy hmyzu. Každý večer se vydávám do blízkého okolí od ubytování a zkoumám co tahle část Kostariky nabídne. Největší radost mám samozřejmě z hadů a žabek, nejedná se o žádnou aranžovanou fotografii. Tak jak jsem zvíře našel, snažil jsem se ho vyfotit.

     Po krásných 5-ti dnech, během kterých vystřídáme dvě různá ubytování v blízkosti Karibského moře, je na čase se opět posunout někam do pralesa. Byla to celkem náhoda, ale asi  dva týdny před odjezdem jsem na Instagramu narazil na člověka, který pronajímá ubytování s možností fotografování na krmítku. Je to po cestě do Arenalu, kde máme poslední zastávku a tak jsem si domluvil rezervaci na jednu noc. The Nest Nature Centre byl další výborný zážitek u člověka, který toho o přírodě hodně ví a taky pro ni hodně dělá. Rozsáhlé pozemky okolo krásného domu, který byl celý jen pro nás, slibovaly velké množství ptactva od kolibříků až po tukany a také možnosti pro noční tour. Jako první mě na krmítku zaujme tukan, který má poranění horní části zobáku. Dozvídám se, že tento raněný tukan se začal na krmítku objevovat před dvěma lety a od té doby je pravidelným návštěvníkem. Tukanů žlutohrdlých tu později létá větší množství, za což jsem rád, protože v Laguna del Lagarto jsem si jich moc beužil.

     Od místních také zjišťuji, že kousek za lesem mají lokalitu, kde hnízdí kalous páskovaný, další druh sovy, který si nemůžu nechat ujít. Zajímavé je, že tyhle sovy hnízdí na zemi. Celá lokalita je tedy obehnána bezpečnostní páskou, ale po chvíli se mi daří najít samečka, který hlídkuje opodál. Bedlivě sleduje dění kolem, ale nenechává se nijak rušit a můžu zkusit pár fotografií. Je zataženo a světlo v koruně stromu téměř žádné.

     Na tomto místě se také vydávám na další noční tour. Ale tohle je úplně něco jiného a dotaz mého průvodce zda mám vysoké holínky ukazuje na to, že nebudeme chodit po žádných lehkých stezkách. A taky že ne. Několikahodinová túra lesem, bahnem i potokem. Nakonec nás stihne ještě pořádný deštík. I tak jsem maximálně spokojený, protože tohle je něco jiného než chodit po vyšlapaných chodníčcích. Za celou noc nalézáme spoustu druhů žab, plazů a hmyzu. 

     Jen těžko se mi tohle místo opouští, ale musíme jet dál. Poslední zastávka nás zavádí do Arenalu Oasis. Krásné Eco Lodge, ve které jsem byl i při své předchozí cestě. Zde budeme následující tři noci, než se vydáme zpět do Evropy. S majitelem Andresem jsem se již předem domlouval na nějaké společné fotografování. Samozřejmě nesmíme vynechat zdejší vyhlášené termální koupele. Celá lodge je perfektně přizpůsobená fotografům a milovníkům zvířat. Při snídani můžete sledovat z restaurace tukany a velké množství pěvců. V jedné části je také krmítko přizpůsobené pro co nejhezčí pozadí. Tam trávím každé ráno. K mému překvapení se tam v jednu chvíli objeví i krásná šelma Tayra. Pochutnává si na banánech.

     Na krmítku je pořádně živo, ale fotím prakticky jen to co už jsem vyfotil při minulé cestě a mě lákají i nové druhy. Takže nijak neprotestuju, když mi Andres navrhne, že zajedeme na jedno krmítko poblíž, kde se dá vidět zase něco jiného. Radost mi po chvíli dělá nový druh datla na mé kartě – Datel Hoffmanův

     V Kostarice jsou lidé milí a ochotní poradit a ukázat i to, co by jste sami nenašli. Takže i na tomto místě dostáváme cenné informace ohledně dvou druhů kolibříků, které na krmítkách nenajdete. Scházíme jen kousek po cestě a v blízkém lese nám průvodce ukazuje větev na kterou pravidelně odsedává kolibřík orlozobec. Zvláštní druh kolibříka se zahnutým zobákem. 

    A opravdu malá tečka na závěr je jen már centimetrů velký kolibřík límečkový. Bohužel to je jen samička a né sameček s krásnou chocholkou, ale i tak to stojí za to. 

     Dva týdny v Kostarice uběhly jak voda. Zkombinovat fotografování s rodinou dovolenou nebyl žádný problém a i náš 4 letý syn si to užil naplno. Výlet měl jen jednu nevýhodu – byl příliš krátký.