Varanger – až na sever Evropy

Naše cesta začíná v Trutnově, odkud v jedenáct dopoledne v pátek 23.5. vyrážíme do Polského přístavu Svinoústí, kam to máme nějakých 550km. Že přijdou hned první den problémy jsem ale nečekal. SMS od operátora nám oznamuje, že naše plavba se dnes ruší… žádný důvod, nic. Za chvíli mi už volá operátor s řešením náhradní plavby druhý den večer. Jsme kousek od přístavu a vracet domů se nám nechce, stejně jako čekat jeden den v Polsku. Rušíme tedy stávající rezervaci a zkoušíme jiné společnosti. Nakonec se nám podaří sehnat lístky na dnešní půlnoc, což je jen o dvě hodiny později než původní plán. Poplujeme do Trelleborgu, máme kajutu a celá plavba osm hodin je tak o něco příjemnější a my můžeme nabrat síly na další den.

Následující ráno připlouváme dle plánu do Švédska. Sotva se vymotáme z přístavu napojujeme se na dálnici a míříme směr Stockholm. Musím říct, že Švédsko má skvělou infastrukturu a tak nás i po cestě nic nezaskočí. Tedy kromě té vzdálenosti… obrovské vzdálenosti. První den ujedeme 1.200km. Nocleh na vyhlídce u mostu Högakustebron je přímo idylický. Venku je nějakých 5°C, ale náš střešní stan a kvalitní spacáky zajišťují skvělý tepelný komfort.

Neděle 25.5. – vítá nás krásné počasí a my už se těšíme, protože nás čeká další úsek 800km do Finského města Kuusamo, kam bychom mohli dorazit odpoledne a ještě stihnout večerní fotografování. Oproti původnímu plánu přijíždíme až v noci, protože cesta Finskou divočinou nás prostě zdržela. Chvíli po tom co jsme překročili hranice a opustili první větší město, vjíždíme do pravé divočiny. Následujících 200km nepotkáváme ani jedno auto, ani jednoho člověka a užíváme si jen krásy severské tajgy. Potkáváme první soby, losy a zastavujeme u skupinky tetřívků obecných, kteří tokají přímo uprostřed silnice. Občas od cesty odletí jeřábek lesní. Prostě něco neskutečného a mě Finský severský les nakonec natolik učaruje, že se cestou zpět z Varangeru rozhodneme ještě vrátit. Nocování máme na místě, kde se celou noc ozývají tokající bekasiny, vodouši rudonozí a další druhy bahňáků. Jsme 70km od polárního kruhu, takže světlo je již téměř celou noc. Ráno neváháme a hned po snídani přejíždíme na první lokalitu blízko lyžařského letoviska Ruka. Hlavním cílem je malý pěvec modruška tajgová z čeledi lejskovitých, která se zde vyskytuje v malých počtech. A k mému překvapení spolupracuje velmi dobře a hned se mi podaří vyfotit krásně vybarveného samečka. Na svém mobilním krmítku vítám také sojku zlověstnou.

Další den ráno nás budí skupina britských birderů a fotografů, kteří se svým průvodcem vyrážejí na modrušku. Po návratu se jich ptám zda ji viděli a odpověď je, že někde vysoko zpívala. Ukazuju fotky z předešlého dne a koukají jak diví a ptají se kde? Ukážu prstem na protější kopec a odpověď je „We are too lazy“ No tak to neuvidíte nic, odpovídám a víc se o tuhle skupinu nezajímám. My máme další plán a to posunout se na sever k Varangeru. Ujedeme nějakých 700km a zastavujeme poblíž další lokality, kde zkouším fotografování na zdejších krmítkách v kempu Neljän Tuulen Tupa. První zklamání, protože zde se hezká fotka neudělá. Na krmítka sice lítají různí pěvci jako sýkory laponské a hýl křivčí, ale v takovém bordelu a světle je odmítám fotit. Nic by z toho nebylo. Rozhodneme se popojet na nabíječku ať máme ráno plnou kapacitu a můžeme rychle pokračovat do Norska. A těchto 20km na nabíjecí stanici Tesla se ukázalo jako dobrý tah a taky nám přálo trochu štěstíčko. Kolem cesty jsme totiž zahlídli samici tetřeva hlušce a dokonce byla tak trpělivá, že mě nechává udělat několik fotografií.

Nocleh na parkovišti u jezera, ráno rychlá snídaně, kafe a už pokračujeme dál. Posledních 250km na Varanger. Po cestě nás ještě překvapí Norská celní policie, která si nás odchytne a donutí nás vrátit se 5km na stanici k prohlídce vozidla. Během následující půl hodiny musíme vyskládat vše co máme v autě a v kufru. Kontrolují se batohy, tašky, kufry, prostě vše. Hledají alkohol – ten jsme vypili už ve Finsku a ptají se na pepřové spreje, ty nemáme. Nakonec pokecáme o elektromobilitě, líbí se jim střešní stan a dělají si společnou fotku s balabánem vodouše, kterého mám v tašce s ostatními potřebami pro fotografování. No nic, teď už máme poslední cíl a to je na následujících pár dní poloostrov Varanger a návštěva nejvýchodnějšího bodu ostrovu Hornøya. Varanger je osídlen velmi řídce a většina příjmů zdejších obyvatel je z chovu sobů, rybolovu a také je živí turisti a fotografové, kteří zde míří z celého světa, aby mohli pozorovat obrovské množství mořských ptáků. Naše první kroky vedou do Nesseby. Parkujeme u známého kostelíku a vyrážíme směrem k jezírku.

V tuto lokalitu jsem vkládal největší naděje, ale kromě bahňáků na pobřeží nevidím nic zajímavého. Na jezírku je zcela pusto. Rozhodujeme se tedy popojet na další místo a to Vadsø. Zde je situace zcela opačná. Hned po příchodu k jezírku vidím celkem dvanáct lyskonohů úzkozobých, kteří se prohánějí jen pár metrů od břehu. Opodál jsou dvě labutě zpěvné a občas na okraj jezera přiletí jespáci bojovní ve svatebním. Celkem se tu střídá dobrých dvacet fotografů. Všichni čekají na nějakou akci jespáků a nebo fotí lyskonohy. Na večer se lokalita vyklidí a taky je příležitost fotit v hezčím světle. A v těchto podmínkách si udělám sérii fotek s krásným pozadím.

Po několika hodinovém fotografování přejíždíme na nocleh poblíž Ekerøya, kde se nachází hnízdní kolonie racka tříprstého. Samozřejmě neodolám a ještě večer jdu na útes zkontrolovat situaci. Světlo je celou noc, takže není problém fotit. Jediné co může být omezující je počasí. To ale není náš případ, protože po celou dobu máme zcela jasno a teploty kolem 6°C. Sledovat racky je příjemné zpestření a taky se dá hrát s kompozicí, zkoušet letovky a jiné netradiční fotografie.

Zítřejší předpověď slibuje krásně modrou oblohu a to znamená jediné – vyrážíme na ostrov Hornøya. Přesouváme se brzy ráno do přístavu ve Vardø, odkud nás první loď vezme na toto lidmi neobydlené místo. Na ostrově se nachází jedna z největších ptačích kolonií a vládnou zde papuchalci, kormoráni, alky a alkouni. V době hnízdění se zde může nacházet až 180.000 ptáků a ten křik je opravdu neskutečný. Pro mne to bylo intenzivních sedm hodin fotografování. Foťák jsem prakticky neodložil, pouze rychlá výměna baterií a nebo paměťových karet.

Plný dojmů se vracím do přístavu, kde už netrpělivě čeká David, který odjel o pár hodin dříve. Sedáme do auta a vracíme se kousek zpět. Před námi je ještě poslední zastávka na samém pobřeží Varangeru. Pro dnešek toho bylo ale dost a tak zastavujeme na malém plácku uprostřed remízků. Pro dnešní večer budeme mít základnu tady. Po večeři jdu omrknou okolí. Všude kolem jsou malé jezírka a nedaleko hučí divoká řeka. V keřích je docela živo a pozoruji lindušku luční. Najednou si všímám slavíka modráčka. A pak zjišťuji, že je jich tu docela dost. Na chvíli si stoupnu a jen pozoruji a slavíci poletují všude kolem. Tento poddruh jsem fotil jen na jednom místě v ČR a to na Úpském rašeliništi v Krkonoších. Tady je jich jak vrabců. Zase mám celou noc a můžu fotit v různém prostředí a zkouším i protisvětlo.

Je zde sedmý den naší expedice a my jedeme na samý konec světa, opuštěná rybářská vesnice Hamninberg, kam vede dlouhá a komplikovaná cesta z Vardø. Už po cestě pozoruji na útesech několik orlů mořských a občas zahlídnu bělokura rousného. Ihned po příjezdu do malé obce s pár domy se mi daří fotit kulíky zlaté. Jsou zvědaví, nijak plaší a stačí jen chvíli sedět na místě a oni se pomalu přiblíží.

Jestli bych nějaké místo vyzdvihnul tak je to právě tato osada. Nekonají se zde žádné zástupy fotografů nebo birderů. Na pobřeží jsou spolu s námi jen dva karavany, takže každý máme dostatek soukromí. Tundra je tu opravdu krásná a zvláště ve zlatou hodinku září barvami. Procházím okolí našeho „base“ kempu a hned si všímám života na pobřeží. Na pláži sbírá potravu stovky bahňáků, prohánějí se sem a tam a já se k nim bez jakéhokoliv maskování dostávám na pár metrů. Stačí pár minut ležet na karimatce a jen pozorovat. Když pak na moři zahlédnu asi 200 morčáků prostředních jsem z toho úplně paf. Opravdu nádherné místo.

Dnešní předpověď slibuje krásné počasí i v noci a tak si počkáme na půlnoční slunce a já samozřejmě neodolám jít si po půlnoci zafotit. V okolí se prohánějí lindušky luční a tak se jim chvíli věnuji a dělám docela dost fotografií.

Najednou si všimnu lišky, která si to štráduje večerní tundrou. Vidí mne a odchází opodál, lehne si na skálu a krásně štěká. Ten hlas se rozléhá celým Hamningbergem. Nejsem sice připravený na video, foťák mám jen na rýžovém stativu, ale aspoň dokumentačně se snažím tenhle okamžik krátce zachytit. Je to takové hezké zakončení v téhle části poloostrova.

Ráno pozoruji ještě kalouse pustovku, to už ale míříme zpět směr centrální část Varangeru. Objíždíme všechny známé lokality, ale nic nového už nenacházíme. Navíc se začíná horšit počasí a je dost špatné světlo. Poslední fotka, která se mi podaří je bělokur rousný. Zahlídneme ho poblíž cesty a tak zastavujeme a malá vegetace mi dává možnost se k němu nepozorovaně přiblížit.

Pro zbytek dne máme jasný plán, přesouváme se na lokality kolem řeky Tana, kde bychom rádi našli sovici krahujovou. To se nepodaří a dostáváme potvrzení od místních, že tam opravdu nejsou a nebyly pozorovány ani v zimě. No nic… šance bude příště. Rozhodujeme se co dál, nechceme se už vracet na Varanger a po krátké poradě se rozhodneme pokračovat na nejsevernější místo kam lze v Evropě dojet autem a to je mys Nordkapp. Je to ještě pořádný kus cesty a pořád se naskýtají příležitosti pro fotku. Jednou je to právě narozené sobí mládě a po druhé pár potáplic malých na jednom z jezer.

O Nordkappu nemá cenu se rozepisovat. Je to jen lákadlo pro turisty a z původního plánu tu přespat je nakonec jedna hodina, kterou strávíme prohlídkou návštěvnického centra a nákupem suvenýrů. Hned po tom míříme opět do střední části Finska do oblasti Kuusamo. Tam se mi podaří dohodnout celonoční fotografování medvědů z komerčních krytů. Cena 170€ je dost, ale když si člověk uvědomí, že při jasné obloze je možnost fotit celou noc, tak to není tak drahé. Celkem máme pět pozorování a v podvečer si ještě užíváme přítomnost čtyř orlů mořských. Medvědi se dají fotografovat v různých situacích. Před námi je jezírko, louka i blízký les.

Druhý den ráno nás ještě napadá podívat se na hranice s Ruskem, která je od nás jen 2km. Ale dostaneme se jen k závoře označující začátek ochranného pásma. Vzhledem k varování na ceduli se už neodvážíme dál a otáčíme to směr Helsinky, kde stíháme noční trajekt do Tallinu.

Nedokážu popsat všechny zážitky a pocity, které mi tahle expedice přinesla. V mnoha ohledech to bylo moje poprvé a proto jsou pocity velmi pozitivní. Na cestě nás nepotkala žádná větší komplikace a přálo nám i počasí. Celkem jsem dovezl přes osm tisíc fotografií. Najeli jsme 7500km, vše elektroautem a většinu nocí jsme spali ve střešním stanu. Jsou ale druhy, které jsme neviděli…. Místa, která jsme nenavštívili…. a já o nich vím… a v hlavě už mám expedici Varanger 2026.