Kostarika druhá část – Pacifická strana

     V předchozí části jsem popisoval začátek cesty a horské druhy kolibříků a jiných ptáků. Nyní nás čeká nejdelší přesun  a několikahodinová cesta na jih až ke hranicím s Panamou. Proč tak daleko? Protože zde je velká šance vyfotit další endemické druhy a zároveň druhy, které se vyskytují v Panamě. Cesta utíká rychle, máme co probírat a hodnotit první dny v Kostarice. Co se mění je také venkovní teplota, což pociťujeme pokaždé když máme přestávku. Venku je pěkných 30°C, což po dvou dnech v horách znamená celkem rapidní skok. Na ubytování dorážíme za tmy, vše je perfektně nachystáno a ihned dostáváme klíče od pokojů. Další dva dny zde budeme mít základnu a na fotografování budeme jezdit do pár minut vzdálené výzkumné stanice.

     Hned druhý den ráno, po tradiční snídani, vyrážíme na místo. K dispozici máme velkou terasu, kde zalétá plno druhů ptactva a hlavně Arassari panamský. Později budeme mít možnost fotografovat i Arassari pestrého. Musím uznat, že fotografování těchto ptáků je vždy zážitek. Jsou zvyklí na lidi, takže se dá komponovat z malé vzdálenosti a přilétají vždy ve skupině. Nejdříve si sedne jeden a během pár vteřin tam máte třeba 5-6 kousků. Když se do toho přidá déšť, kterého je v Kostarice celkem dostatek, vznikají opravdu krásné fotografie. Nicméně k těm je potřeba ještě něco. Krmítko. Krmítko, kde se krmí. A hlavně už nějakou dobu. A to je další úskalí, které nás občas potkává. Celkem jsme narazili na tři různé situace. Optimální a asi nejčastější bylo, že krmítko je krásně přizpůsobené pro fotografy a pravidelně se na něm zakrmuje. Takže my jsme si jen užíváme fotografování mnoha druhů ptáků. Další možnost je, že krmítko je na fotogenickém místě s pěkným pozadím, ale majitel lodge jaksi zapomněl krmit. Sice pro tyto případy máme vlastní ovoce, ale vždy to nějakou dobu trvá, než se ptáci naučí létat. No a poslední možnost, že odsedačky jsou zakrmovány, ale absolutně nevhodné pro jakoukoliv kompozici. To nás potkává i na tomto místě a v tomto to má Milan Zygmunt perfektně promyšleno. Kdesi v té naší malé dodávce se totiž skrývá univerzální přenosné krmítko. Pár stativů s hroty pro ovoce. Můžeme si tedy komponovat jak chceme s ohledem na pozici slunce a optimálního pozadí. Stačí jen najít hezké odsedací větve a je hotovo. Takové krmné zařízení nenechá ptáky dlouho klidnými a prakticky během pár minut začínají létat tam kam potřebujeme. Za mne skvělé řešení, které nám dává možnost fotit kdekoliv a kdykoliv. Během naší cesty ho použijeme několikrát.

     Samozřejmě mi to nedá a prozkoumávám co nabídne okolí. V tomto místě ale nic  moc nevidím a ani nevyfotím. V zahradě se dá vidět pár druhů kolibříků a jiných pěvců, ale jinak je všude celkem hustá vegetace. Alespoň se pokochám výhledem z vyhlídkové věže, odkud jde vidět až do Panamy. Co mě na tomto místě nadchlo byl klid a málo turistů. Za celou tůru v lese nepotkávám ani jednoho člověka. Při cestě zpět zahlédnu v malém keři nějaký pohyb. Po bližším prozkoumání zjistím, že na větvi je mladý kolibřík, kterého létá dokrmovat samička. Stačí jen chvíli počkat až se vrátí a mám krásný záběr. Jediný záběr krmení kolibříků, který jsem za celou dobu naší cesty v Kostarice viděl. Druhý den ráno máme opět nachystáno krmítko a využíváme prvních paprsků slunce. Ty nám krásně nasvítí pozadí. Vznikají tak barevné fotografie malých pěvců. Zvláště pak libohlásků skvrnitočelých, endemitních druhů této oblasti. Celý den se nám na mobilním krmítku střídá pestrá řada zdejších ptáků. Do toho přichází i změna počasí a déšť, takže zase jiný typ fotek a trocha dynamiky.

     Odjet se mi z tohoto místa nechce, ale před sebou toho máme ještě hodně. Výhodou dlouhých přejezdů v Kostarice je, že Milan má vždy nějaký plán jak si cestu zpříjemnit. A čím jiným než fotografováním. Takže většinou až v autě se dozvídáme, že si ještě trochu zajedeme, aby jsme si vyfotili nějakou specialitku. Vlastně poprvé se dostáváme i do míst, kde budeme fotografovat různé hady a obojživelníky, nejčastěji pak různé druhy žab. Pro mne docela nová disciplína a hlavně práce s bleskem. Než jsem odjel do Kostariky, vyrobil jsem si speciální difusor na makro, který mi snad umožní dělat lepší fotografie bez odrazů a s měkkým světlem. I tak první zkušební snímky nejsou použitelné. Nakonec se i něco podaří a vznikají tak fotky různě barevných, jedovatých i méně nebezpečných žabek.

     Fotografování utíká rychle, karty se plní a my se vydáváme opět na cestu do oblasti, odkud to bude blízko na řeku Tarcoles. Ubytování standardně špičkové, krásná zahrada plná různých druhů ptáků a také opic. Tohle se prostě nikdy neomrzí. Popíjení kávy na terase, foťák připraven na stole v pohotovosti. Občas přiletí Ara a nebo se na nedalekém stromě prochází opice. Focení na řece máme rozdělené na odpolední se západem slunce a druhý den zase brzy ráno. Loď má svá specifika, není to úplně jednoduché. Zkušenosti s tím mám již ze Srí Lanky. Na druhou stranu se zde dá v některých případech dostat velmi blízko fotografovanému objektu. Mě samozřejmě nejvíc lákají ledňáčci, kterých jsme doposud moc neviděli. Jako první mi v zapadajícím slunci zapózuje rybařík zelený.

     Na řece toho vidíme mnoho. A i fotky se celkem daří. Dvě fotografické příležitosti jsou tak akorát, aby jsme pokračovali dále. Před námi je další oblast Sarapiquí, která se nachází již více ve vnitrozemí. Zde máme v plánu noční tour. Pro mne něco zcela neznámého. Na takovou tour je klíčové mít dobrého průvodce. Takového, který i něco najde. Né, že by jste si sami nevšimli nějaké té žabky nebo ještěrky, jenže pokud chcete vzácnější druhy, musíte vědět kde hledat a mít bystré oko. Borci nás vedou vysokou trávou kamsi do lesa. Všichni je pečlivě následují z obavami, aby nešlápli na nějakého toho jedovatého hada. Možná náhoda, ale jeden takový krasavec se nám po asi deseti minutách ukáže. První fotka křovináře.

     Pokračujeme dále, svítím baterkou do houští a snažím se něco najít. Marně… většinu odhalí naši průvodci a hned nás volají, abychom si pořídili fotku. Za sebe musím říci, že noční vycházka je opravdu něco unikátního. Prales v noci ožívá a zní úplně jinak než ve dne. Pokud je po dešti, je aktivita žab velká a taky vysoká šance, že najdete vzácnější druh. Myslím, že jsme si obojživelníků užili až až a některé včetně mě to tak nadchlo, že později v Arenalu vyrážíme vždy po setmění kolem chatky, zda nenajdeme nějakou žabku.

     Celá Pacifická strana, včetně přejezdu hlouběji do vnitrozemí je unikátní. Program opět nabitý od rána až do večera. Nafotil jsem dalších tisíce fotografií, které každý večer pečlivě zálohuji. Dalších několik dnů nás čeká krásné místo a nejlepší lodge na fotografování tukanů v Kostarice. Pak přejezd do Arenalu poblíž vulkánu. O tom zase příště… A nakonec ještě jedna fotka… ledňáčka, kterého jsem chtěl od samého začátku. Nikde jsme na něj nenarazili, ani na řece Tarcoles. Jedná se o nejmenšího ledňáčka Kostariky. Jak jsem již popisoval dříve, nevydržím hodiny stát u aranžované větve. Pořád někde odbíhám do blízkého okolí… a jednou při aranžovaném focení žab jsem šel kouknout na malé jezírko na začátku lesa. No a tam jsem si ho všimnul jak sedí na větvi. Krásný malý rybařík kovový.