Kostarika – třetí část – vnitrozemí

     Jsme v půlce, v půlce našeho cestování a poznávání krásné Kostariky. Myslel jsem, že to nejlepší máme snad už za sebou, a že nic nového už nepředčí ty „fotografické orgie“ předchozích dnů. Namířeno máme na sever Kostariky do nejznámější lodge na focení tukanů „La Laguna del Lagarto“. Krásné a odlehlé místo, které navštěvují fotografové z celého světa. Perfektní zázemí a podmínky zaručují nádherné fotky všech různých opeřenců, hlavně tukanů.

     K dispozici máme skvělé pokoje, jen kousek od restaurace a terasy, která zároveň slouží jako základna fotografů. Před terasou je umístěn vysoký sloup, na kterém jsou již přichystány odsedací větve a pořádná dávka lákavého ovoce. Celé tohle zázemí funguje na jedničku a my se můžeme věnovat fotografování od rána do večera, v dešti, při obědě, odpolední kávě, prostě kdykoliv. Nemusím se ani zvednou ze židle. Za všechen tento luxus se samozřejmě platí. Takže na finálním účtu naleznete kromě položky za ubytování a stravu také denní vstup na terasu a nebo výměnu odsedacích větví. Ale za ty peníze to tu opravdu stojí a troufám si říct, že lepší fotky tukanů nikde jinde v Kostarice nevyfotíte. Oblíbenost tohoto místa občas taky způsobí, že se potká více skupin fotografů a pak je na terase celkem těsno.

     Nám se to stalo hned druhý den, kdy odpoledne přijela skupina Amerických fotografů. Ale vždy jsme se nějak dokázali vtěsnat. Napomáhalo tomu i to, že většina z nás fotila teleobjektivem, kdežto „Amíci“ natahovali ruce s malým kompaktem div málem nepřepadli přes zábradlí. Chceme zde zůstat tři dny ať nám nic neuteče. V plánu mám prozkoumat i okolí ubytování a rozlehlou zahradu s velkým jezerem. Vypadá to jako ráj pěvců, ledňáčků a ještěrek. Využíváme ostrého slunce a „neaktivity“ na krmítku a s Lukášem vyrážíme do terénu. Scházíme až k jezírku, zda nezahlédneme ledňáčka a nebo dospělého baziliška, který odpočívá někde u hladiny. Nic. Ale při cestě zpět nás zaujme pohyb v jednom větším keři. Několik malých ptáčků tam velmi rychle poskakuje. „Pipulka“ ani nevím, kdo z nás to první řekne. Okamžitě se snažíme chytit dobrou kompozici a udělat nějaké fotky. Pipulka se nějak stala jedním z vytoužených druhů Kostariky, asi proto, že o nich Lukáš mluvil už od samého začátku. A pokaždé když byla šance jí někde vyfotit, tak jsme neváhali. Některá místa byla neúspěšná, tady to zatím vypadá nadějně. Pipulka červenohlavá a hned několik samečků, kteří se mezi sebou nahánějí. Občas se i zastaví na místě, kde se skrze větve dají udělat zajímavé fotografie. Myslím, že jsme si s nimi užili několik hodin a v následujících dnech se k nim ještě několikrát vrátím. Co mne ale překvapí další den odpoledne, že narazím na další druh pipulky – pipulku zlatopásou, která je zajímavá tím, že vydává specifický zvuk, když při letu rychle plácne křídly o sebe. Tahle zahrada je prostě ráj pipulek. Milan tvrdí, že v prosinci tam nic takového nezahlédli. Tak jak je možné, že o měsíc později je na jednom místě najednou taková koncentrace? Na těch keřích totiž dozrály plody ve formě malých bobulí, které mají tihle hbití ptáčci tolik rádi.

     Čas zde utíká rychle. Den trávíme na terase zda se objeví nějaký tukan nebo jiný atraktivní opeřenec. Na krmítku je živo neustále. Jediný nepřítel je slunce, ale tak už to v tropech bývá. Na druhou stranu zde není nouze o deštivé dny, kdy se dá fotit po celou dobu a ještě vznikají atraktivní fotografie. Já se prakticky neustále potuluju po zahradě a hledám nějaké objekty k fotografování. Jedno takové místo je kousek od terasy. Milan zde objevil dutinu datla světlozobého, rodiče se střídají v sezení na snůšce a tak je příležitost vyfotit je oba u dutiny. Jenže co se z počátku zdá jako lehká cesta ke snímku se ve finále mění v hodiny čekání, náhodu a štěstí. Střídání probíhá třeba jen jednou za hodinu a někdy je interval i delší. Někdy vyletí jeden z rodičů dříve než přiletí druhý a to jen na základě volání jednoho z partnerů někde z povzdálí. Sice hned při první návštěvě nafotím samečka, ale oba dva se mi je zachytit nepodaří. A tak se k dutině vracím stále znovu. Každý den ráno tam vedou mé první kroky. Šplhavci jsou zde v Kostarice opravdu krásní a tento datel patří k těm nejatraktivnějším. Se svými 37cm se jedná o jednoho z největších zástupců skupiny šplhavců. No jak ale zvládnout fotku u dutiny, která je dosti vysoko, být na místě v pravý čas a ještě chytnout správné světlo. V kompozici mám celkem jasno, pozadí bez nehezkých světlých míst je jen v jednom místě. Klíčem k úspěchu se ukazuje opět frekvence mých výletů k dutině a čekání. Jedno ráno, kdy je v zahradě ještě klid a nikde žádný pohyb se mi podaří vystát si chvilku, kdy se rodiče střídají. Samec vykukuje z dutiny a samice s typicky černou skvrnou na čele přiletí i s potravou. Celý moment trval opravdu jen chvíli a samec pár vteřin po příletu samice vylétá z dutiny.  Kontroluji snímky na displeji, vypadá to ostře, „uff“ mám to. Je mi jasné, že lepší fotku už neudělám a tak nechávám dutinu dutinou a opět se věnuji ostatním objektům na krmítku. Celý pobyt si ještě zpestříme nočním fotografováním netopýrů dlouhojazyčných, kteří v noci hledají květy se sladkým nektarem a také odpoledním fotografováním krásných kondorů královských. Pro mě je takové zpestření, z fotek netopýrů si nesu pořádnou porci odpadu a žhavé baterie z blesku. Tuhle lodge nerad opouštím, ale před sebou máme posledních pár dní v oblasti vulkánu Arenal. Další druhy a jiné fotografické příležitosti. Je čas se rozloučit fotkou dospělého leguána a vyrazit na cestu.

     Oblast Arenal – většinou mi všechna ubytování seděla na 100%, nejsem nijak náročný a když jde o cestování vyspím se prakticky kdekoliv. To co nás čekalo v Arenalu byl opravdový luxus a proč si na závěr našeho cestování neužít. Samozřejmě je hlavní náplní fotografování, ale zde už trochu polevíme, doplníme chybějící hodiny spánku a odpočinku a dokonce si dopřejeme jeden večer místo fotografování žabek návštěvu vulkanických termálních pramenů. Majitel lodge , birder a náš průvodce v jednom pro nás nachystal poslední dny v Kostarice ve velkém stylu. Krmítko máme opět kousek od ubytování a každý večer je možnost nafotit si i zde nějaké druhy žab. Zahrada je obrovská a potůček, který protéká zdejším lesíkem slibuje zajímavé druhy. Krmítko od ranních do večerních hodin navštěvují různí pěvci a mezi nejkrásnější patří květomilové.

     Při prozkoumávání zahrady samozřejmě narážíme na velké množství kolibříků a jiných drobných pěvců. Dokonce se nám u krmítka podaří poprvé zahlédnout a nakonec i vyfotit mravenčíka velkého což je krásný druh velkého pěvce, který se pohybuje v tmavých místech lesa. Vyfotím jak samičku tak samce. Bonusem na tomto místě je fotografování krásného lenochoda hnědokrkého, který patří mezi lenochody tříprsté. Nádherný tvor s opravdu pomalými pohyby. Užijeme si několik desítek minut tohle zvíře, které na každé fotce vypadá jako by se usmívalo. A přesně takto vypadal celý náš výlet, vždy s úsměvem a dobrou náladou. Na celé tohle cestování budu vzpomínat a určitě ho zase zopakuji.

     Na závěr bych chtěl určitě poděkovat všem, se kterými jsem strávil tyhle tři nádherné týdny, Lukášovi https://www.globephoto.cz/ za to, že jsme se celou dobu snesli na pokoji a speciální dík Milanovi  https://www.milanzygmunt.com/ na takto perfektně naplánovanou cestu.   PURA VIDA!